Agatha a právo

Agatha a právo, aneb co je precedens

Za sebou mám druhý ročník právnické fakulty, přemýšlela jsem tedy, jak tím, co jsem za celkem 4 semestry svého studia nabyla, můžu být prospěšná Společnosti. Vzhledem k tomu, že trestní právo mne teprve čeká, stejně jako výběrové předměty kriminalistika, kriminologie či soudní psychologie, není toho mnoho, čím by si studium práv a detektivky Agathy byly podobné.

Shodou náhod jsem se ale přihlásila na volitelný předmět Introduction to the English Legal System (Úvod do anglického práva) a v tu chvíli mě to napadlo! Proč nenapsat alespoň krátký článek o tom, co to vlastně je to angloamerické právo, čím se liší od právního systému v kontinentální Evropě nebo i v České republice. Vždyť každý zločin, který se v Agathiných detektivkách stane, se řeší podle anglického práva.

No a přiznejme si, co o tomto systému víme? Tím nechci nikoho podceňovat, ale sama za sebe přiznám, že než jsem na fakultu přišla, věděla jsem tak maximálně něco o tom, že a v Anglii mají precedenty a že důležitou roli hrají soudy. Nechci tu ze sebe dělat žádného znalce, ale doufám, že nebude na škodu přiblížit si pár nejdůležitějších rysů, které patří do práva staré dobré Anglie.

Common law, angloamerické nebo také někdy soudcovské právo označuje jeden ze dvou hlavních světových právních systémů. Tím druhým je právo kontinentální, v angličtině se mu někdy říká Civil law, což může někdy překladatele mást, protože stejný termín se používá i pro pojem občanské právo. Dalším právním systémem je například právo islámské, ovšem tady jsem již na tenkém ledě, jelikož u islámského práva je otázka, kde končí (a jestli vůbec) právo a začíná náboženství.

Common law je systém spojený především s Velkou Británií a Spojenými státy, ačkoliv i mezi těmito zeměmi existují veliké rozdíly a to dokonce v podstatných rysech právního systému.

Systém angloamerického práva se oproti tomu kontinentálnímu liší hlavně v tom, co je považováno za prameny práva, čili v tom, jak vypadají pravidla, které jsou pro lidi závazná a také v tom, kdo je vytváří a jak.

Totiž první takovou chybou, nebo spíš nedorozuměním je přesvědčení, že v Británii žádné zákony nemají a že vše se řeší pomocí precedentů. Někdy se totiž o angloamerickém systému hovoří také jako o kultuře nepsaného práva, ale to spíše ve snaze zdůraznit, že roli tu mají právní obyčeje (zvyklosti) a právě také precedenty. Vynechávat ale zákony (statuty) tedy reprezentanty psaného práva, by bylo chybou.

Ale abych se konečně dostala k tomu podstatnému a neodradila čtenáře zbytečnou teorií, pojďme se podívat na ten ústřední pojem, kterým je bezesporu precedens. Hlavní zásada systému se latinsky nazývá stare decisis, anglicky překládáno jako stand by decided, aneb setrvat u rozhodnutého.

Učebnicová definice: Pramen práva – individuální právní akt, a to soudní rozhodnutí, které nabývá normativního významu, jestliže se jím řeší případ dosud neregulovaný. (Teorie práva, J. Boguszak, J. Čapek, A. Berlích, Praha 2004)

Nutno podotknout, že tato definice je ještě jedna z nejstravitelnějších v celé knize Teorie práva. Není nad to, věci pěkně zkomplikovat, že. Tak co to tedy precedent je?

Definice se snaží vysvětlit, že se zkrátka jedná o rozhodnutí soudu a to v konkrétním případě (důležité je opravdu to, že se jedná o konkrétní případ, tedy na rozdíl od zákona, který je vytvářen ještě předtím, než se něco „stane“), tedy například sporu dvou stran, ze kterého se stane pravidlo, které bude závazné pro všechny budoucí případy, které budou „stejné“. Nutno dodat, že takto závazné do budoucna se stává první soudní rozhodnutí nějakého případu. Soudce má tak napříště na první pohled jednoduchou úlohu – má před sebou případ, s řešením si hlavu příliš lámat nemusí, koukne se do spisů o minulých rozhodnutích, najde podobný případ a vyřešeno!

To, že to zase tak jednoduché nebude, je však asi jasné. Za prvé těžko najdeme dva případy, které budou naprosto stejné a zadruhé, některé precedenty mohou být poměrně staré a těžko hovořit o používání dvě stě let „staré“ spravedlnosti.

Ovšem i tady je řešení nasnadě – to, že je precedens závazný neznamená, že je nezměnitelný a tedy existuje možnost tzv. overrulling, neboli změny precedentu, dále také technika tzv. distinguishing, řekněme odchýlení se od precedentu proto, že zkrátka případ není totožný s tím, ke kterému se nějaký precedent váže.

Co je tedy v systému precedentů již na první pohled jasné – důležitou úlohu zde mají právě soudy. Obecně je ale precedentem vždy vázán soud nižšího stupně a navíc i ten soud, který jej vydal (v USA je tomu jinak). To znamená, že změnit ho lze jen rozhodnutím soudu vyšší instance. Dokonce rozhodnutí některých nižších soudů precedenty vůbec nejsou, aneb, jak se píše v učebnicích, nezbývá jim nic jiného, než působit silou přesvědčivosti.

Zde stojí za zmínku ještě jedna zajímavost týkající se Sněmovny Lordů (House of Lords), která v Británii tvoří nejvyšší instanci, která byla až do roku 1966 vázána precedenty, které vytvořila. Ovšem právě v tomto roce se pravidlo změnilo a v zájmu „obecné spravedlnosti“ může svá předešlá rozhodnutí měnit.

Zkusme tedy aspoň krátký příklad (upraveno podle: Learning Legal Rules, J. Holland, J Webb, Oxford University Press):

1, řidič A narazí svým autem do dámy, která přechází přes přechod. Soudem je uznán vinným z nedbalosti.

2, řidič B srazí chodce, který přechází přes silnici (tedy ne na přechodu), otázka je, zdali má být uznán také vinným.

Je jasné, že zkoumat se musí rychlost, počasí, místo, kde se to stalo, ale základní otázka bude pořád stejná – má být tento nový případ rozhodnut stejně, jako ten předchozí? Ptáme se tedy na shodné a naopak rozdílné rysy. Také na to, jestli rozdíly jsou natolik závažné, že zkrátka případ bude nutný rozhodnout nějak jinak, nově.

Představme si, že by situace číslo jedna dala vzniknout precedentu: „pokud řidič srazí chodce, bude uznán vinným“ (zjednodušeně – neřeším tu teď, za co bude uznán vinným, ani to, jestli se jedná o delikt občanskoprávní, nebo trestněprávní, ale to je teď jedno). Potom to vypadá, že oba případy by měly být posuzovány naprosto stejně.

Precedens však mohl znít také jinak: „pokud řidič srazí chodce na přechodu, bude uznán vinným“. Potom ale použití případu 1, už tak zřejmé a jasné nebude a bude nejspíš nutné původní precedens rozšířit či pozměnit.

Jenže s precedenty je to ještě trochu komplikovanější. A to hlavně proto, že ne celý precedens je závazný. Dělíme je na dvě části a to proto, že pouze jedna je důležitá pro budoucnost jako to, co se má dodržovat, druhá část již závazná není, slouží tedy jako takové „dovysvětlení“ případu. A abych to ještě trošku zamotala latinou – závazná část precedentu se nazývá ratio decidendi, anglicky „the reason for deciding“, čili důvod rozhodnutí (možná příhodnější termín nalezneme v němčině, která používá výrazu Tragendegründe, tedy nosné důvody), naopak to, co závazné do budoucna není, je nazváno jako obiter dictum, anglicky jako „a thing said by the way“, tedy snad mezi řečí, respektive všechno ostatní, co není nosný důvod rozhodnutí. Ovšem pozor – najít ono ratio, je někdy velmi složité, zkrátka jak odlišit to, co závazné je a co je již jen povysvětlení, není snadné.

Jak tak koukám, trochu jsem to s délkou příspěvku přetáhla, proto jen na závěr snad pár výhod a nevýhod, které s precedenty souvisí. Přednost může být v roli soudců a právního výkladu. Nabízí se ale otázka pružnosti, precedent, který je starší a závazný, sice měnit lze, ale i tak to dá celkem práci, ačkoliv jako obrana zde může sloužit to, že tvorba zákonů v Parlamentu rychlostí také nevyniká.

To je pro dnešek vše, ovšem tím, jak jsem začala psát, mne napadla ještě další témata, která by se o anglickém právu dala zpracovat. Proto tohle je jen takový první pokus, omlouvám se také za nepřesnosti, protože zkrátka mým účelem nebylo zpracovat do detailů to, jak to v angloamerickém právu chodí, nehledě na to, že to sama znám bohužel jen zprostředkovaně. Ale i tak doufám, že jsem alespoň trochu poodkryla zajímavosti, které se v anglickém právu nacházejí, protože mně tento systém připadá neskutečně zajímavý.